O co nám jde?

Mezinárodní den žen většinové společnosti stále asociuje karafiáty, podnikové večírky (kterých se ženy mnohdy nemohly účastnit, protože byly doma s dětmi), oslavy tradičně pojímaného ženství vnucené státně socialistickým zřízením. My tento den ale nechceme přenechat propagandě minulého režimu. Toužíme jí ho vyrvat z rukou, naplnit ho novými významy nebo spíš připomenout ty původní – vytvořit z něj memento ženského boje proti patriarchálnímu pořádku. Málokdo již dnes ví, že mezinárodní den žen vznikl díky stávce newyorských švadlen v roce 1908. Ty bojovaly za zlepšení pracovních a životních podmínek. Co se ale od té doby změnilo?

S hrdostí vzpomínáme na naše předchůdkyně, které bojovaly za ženská práva. Ceníme si jejich úsilí, zápalu a všeho, co daly v sázku. Jenom díky dlouhému nesmlouvavému boji se první vlně feministek podařilo dosáhnout volebního práva a rovnosti před zákonem. Díky druhé vlně vznikající během 60. let 20. století byl vznesen požadavek rovnosti mužské a ženské sexuality, začalo se mluvit o antikoncepci, potratech, právu na vlastní tělo a tělesnou autonomii. Od 80. let až dodnes kritizují feministky a feministi po celém světě společnosti, které ze svého středu vylučují lidi na základě genderu, barvy kůže, třídy nebo vyznání. Pojem feminismus se rozšířil o kritický pohled na genderové identity a v některých svých větvích se výrazně politizoval. Dnešní feminismus již nevnímá kulturu sexismu jako izolovanou strukturu, ale jako součást hlubšího materiálního a ekonomického základu světa. Je to systém, ve kterém všichni a všechny žijeme a který někdy i nevědomky spoluutváříme.

Vnímáme úspěchy v ženském boji, ale nechceme usnout na vavřínech – nehodláme dnes oslavovat, protože rovnost je stále daleko. Budeme bojovat dál! Ženy jsou prekarizované – pracují na nižších postech a jejich platy na stejných či srovnatelných pozicích jsou o více než 20 % nižší než ty mužské. Po práci jsou většinou ony neplacenou silou, která doma uklízí a pečuje nejen o děti a své rodiče, ale i o rodiče svého partnera. Postavení matek-samoživitelek je ponižující – zhruba třetina z nich se pohybuje na hranici chudoby i kvůli tomu, že 50 % plátců výživného svůj platební výměr vůbec nerespektuje, dalších 30 % platí nepravidelně. Stejně tak mnoho českých seniorek je ohroženo chudobou. Jejich důchody jsou o 18 % nižší než důchody mužů a české seniorky jsou nejvíce ohroženými seniorkami v celé EU. Žena je napadána i fyzicky – až 38 % žen se ve svém životě setkalo s domácím násilím. Třetina obyvatel si také myslí, že za znásilnění nese žena zodpovědnost, např. pokud na sobě měla krátkou sukni nebo šla sama v noci parkem. Feminismus a historie ženského boje, tato významná součást dějin lidstva, dosud není pevnou součástí školních osnov. Ženy jsou každodenně terčem sexismu ve veřejném prostoru, v reklamách a v prohlášeních nejvyšších politických představitelů.

Kultura sexismu, která takový stav umožňuje, neohrožuje pouze ženy, ale i muže, pro které je mnohdy těžké vymanit se ze zažité a stereotypizované představy mužství. Také oni jsou vystavováni tlaku společnosti, která jim často vnucuje pozice a chování, se kterým se neztotožňují. My ale chceme i muže, kteří se nestydí plakat!

Kvůli tomu všemu nemůžeme slavit. Toužíme po světě, kde si budou lidé rovni, ale jejich rovnost bude založena na vzájemném uznání, nejen na rovnosti na trhu práce. Feminismus pro nás znamená především solidaritu se sociálně a ekonomicky slabšími, s lidmi, jejichž hlas není slyšet a jejichž hodnota je často primárně posuzována podle genderu, třídy či národnosti. Toužíme zbořit logiku soutěže, která vyvěrá ze samotné podstaty kapitalismu, a nahradit ji blízkostí, vzájemností a vzájemnou péčí. Tento den je pro nás důležitým mementem, že nesmíme v boji ustat, nejen kvůli nám samým, ale také kvůli milionům žen, které nás předcházely, a kvůli milionům žen a dívek, které přijdou po nás. Myslíme na budoucnost a doufáme, že bude feministická.

Když se ohlédneme zpět na švadleny z roku 1908 a srovnáme je se současnými továrnami v Indii či Bangladéši, kde ženy a dívky šijí levná trička pro H&M za dolar na den, ale i s těmi evropskými, kde ženy rovněž pracují v nepřijatelných podmínkách za nejnižší mzdu, musíme se samy sebe ptát, co se v tomto ohledu za posledních 110 let změnilo. Právě proto si uvědomujeme, že je třeba feminismu, který bude solidární, antikapitalistický a radikální! Jsme si vědomy své privilegované pozice vzdělaných žen a i proto je nesmírně důležité neopomíjet transnacionální charakter, bez něhož feminismus nemá smysl.

Feministky a feministi, připojme se proto v tento den k transnacionální stávce žen a připomeňme světu, že SOLIDARITA NEZNÁ HRANIC!